Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bermudský trojúhelník

 

Jako bermudský trojúhelník anebo také ďáblův trojúhelník je označována oblast ležící mezi Miami na Floridě (případně jižní cíp Floridy), Portorikem (město San ObrazekJuan) a Bermudami na pomezíMexického zálivu a západního Atlantiku. Zahrnuje tak i část Sargasového moře a protéká jí Golfský proud (resp. systém Golfského proudu). Někteří autoři však trojúhelník protahují dál směrem doMexického zálivu, Karibského moře nebo dokonce až k Azorám. Bermudský trojúhelník není schváleným a uznávaným zeměpisným názvem a měl by proto být psán malým písmenem na začátku.

Oblast bermudského trojúhelníku má (především mezi příznivci záhad a nevysvětlitelných jevů) pověst oblasti s výrazně zvýšeným výskytem „záhadného“ zmizení lodí a letadel nebo případy lodí nalezených bez posádky bez logického důvodu pro opuštění plavidla. Oficiální zdroje (státní orgány, vědecké instituce, pojišťovny) však nic takového nepotvrzují, neexistují ani oficiální statistiky, které by potvrzovaly zvýšený výskyt nehod neobvyklých nebo nevysvětlených.

Strany trojúhelníku a rozloha

Velikosti stran trojúhelníku:

Trojúhelník je tedy téměř rovnostranný a jeho rozloha činí přibližně 1 134 105,5 km2.

Historie

O nepříjemných zkušenostech s počasím a plavbou v této oblasti se zmiňuje již Kryštof Kolumbus ve svém lodním deníku. Ale až v druhé polovině 20. století, kdy technické možnosti sledování letadel i plavidel byly na značně vysoké úrovni, bylo registrováno několik událostí, které vyvolaly zvýšený zájem o tuto část Atlantiku.

Let číslo 19 (Flight 19)

Jako typický případ působení Bermudského trojúhelníku je prakticky ve všech dokumentech uváděno nevysvětlené zmizení 5 amerických bombardérů Grumman TBF Avenger z 5. prosince roku 1945. Letka odstartovala na běžný cvičný let z vojenské základny ve Fort Lauderdale na Floridě s úkolem proletět zadanou trasu s nácvikem bombardování a návrat na základnu.

Po svržení cvičných bomb došlo zřejmě k obtížím s orientací. Velitel letky, zkušený instruktor Charles Tailor, hlásil rádiem základně podivné chování obou palubníchkompasů, problémy s hodinami (podle některých zdrojů, např. [1] však letadla v době letu hodiny na palubě neměla) a výrazně zhoršenou viditelnost. Podle příkazů velitele letěla letadla dál společně do doby, kdy začalo docházet palivo, a poté vydal Tailor příkaz přistát na mořské hladině.

Od té doby byl kontakt se základnou přerušen a ihned byla započata pátrací akce leteckých i námořních sil na záchranu posádek letky. Tato akce však nepřinesla nejmenší stopy po zmizelých letadlech, naopak došlo ke ztrátě dalšího velkého letadla s třináctičlennou posádkou PMB Mariner, jehož vrak také nebyl nikdy nalezen.

Vyšetřovací komise dospěla k závěru, že příčinou ztráty bylo špatné počasí (tzn. mlha) a to, že velitel letky neuposlechl pokyny (případně jim špatně porozuměl) a letěl špatným směrem. Tak se dostal přímo nad Atlantik a letadla po vyčerpání veškerého paliva postupně havarovala v moři.

Zmizení lodi Cyclops

Americká nákladní loď Cyclops beze stopy zmizela 4. března roku 1918 s nákladem manganové rudy a s 309 členy posádky při cestě z Barbadosu do Norfolku veVirgínii. Loď byla vybavena vysílačkou, avšak nebyl zaznamenán žádný pokus o radiové spojení nebo volání o pomoc. Často se uvádí, že počasí bylo v době zmizení příznivé a vítr mírný, to však pravděpodobně (stejně jako u řady jiných podobných případů) neodpovídá pravdě.

Jako možné vysvětlení byl nejprve uváděn útok nepřátelské německé ponorky, ale po skončení první světové války se ukázalo, že v oblasti katastrofy nebyla žádná ponorka přítomna, stejně jako se zde nevyskytovaly žádné německé námořní miny. Jedna z teorií také říká, že loď unesl k nepříteli její kapitán (původem Němec) nebo došlo k vzpouře posádky právě díky kapitánově podivínské povaze a špatné komunikaci s posádkou.

Nedaleko Norfolku byl údajně nalezen vrak lodi, o němž se téměř s jistotou předpokládá, že odpovídá lodi Cyclops. Propagátoři trojúhelníku však vytrvale tvrdí, že jde o jiný vrak.

Zmizení lodi Marine Sulphur Queen

Nákladní loď Marine Sulphur Queen o délce 142 metrů s nákladem 15 000 tun roztavené síry zmizela beze stopy začátkem února roku 1963 při cestě z Beaumontu vTexasu do Norfolku ve Virginii. Na palubě lodi byla v době zmizení posádka 39 mužů. Nebyl zaznamenán žádný pokus o radiové volání o pomoc.

Pátrání pobřežní hlídky skončilo bezvýsledně, nebyly objeveny ani zbytky po lodi nebo někoho z členů posádky. Jako předpokládaná příčina zmizení je uváděn např. výbuch nákladu síry, únos Kubánci, otrava posádky plyny z roztavené síry nebo rozlomení trupu lodi. Za nejpravděpodobnější vysvětlení události se pokládá bouře.

Pozůstalí po obětech později loď provozující společnost žalovali, soud rozhodl v jejich prospěch s tím, že loď byla v dezolátním stavu.

Zmizení posádky plachetnice Mary Celeste

 

Dvojstěžník Mary Celeste (na tento název byl přejmenován z původního názvu Amazonka) vyplul z New Yorku 5. listopadu roku 1872 s cílem evropský přístav Janov. Na palubě bylo celkem 10 lidí včetně kapitánovy manželky a malé dcery.

Přibližně o měsíc později, 4. prosince, byla Mary Celeste nalezena britským plavidlem Dei Gratia mezi Azorským souostrovím a Portugalskem zcela bez posádky, avšak plně schopná plavby. Na palubě bylo dostatek potravin i pitné vody a alkoholu, zůstaly zde i šperky a cennosti kapitána a členů posádky. Chyběl však sextant a záchranné čluny a vše svědčilo o tom, že posádka opustila loď ve velkém spěchu. Zápisy v nalezeném lodním deníku končily datem 24. listopadu a údaj o tehdejší poloze lodi dokládal, že se v té době nalézala v bermudském trojúhelníku. Od té doby opuštěné plavidlo urazilo přibližně 800 km do místa, kde bylo nalezeno.

Spekulace o příčinách náhlého opuštění lodi posádkou obvykle vycházejí z možnosti pirátského únosu (na palubě však byly nalezeny cennosti) nebo otravy posádky například námelem z mouky na pečení chleba, které by mohlo způsobit nepříčetné chování všech na palubě. Další často citovanou možností je i vzpoura posádky proti kapitánu Benjaminu Briggsovi a její únik na člunech, šílenství kapitána Briggse, rychlý únik posádky z obavy před vznícením par alkoholu, za možné je někdy pokládána i vina kapitána Davida Morehousea (resp. posádky) lodě Dei Gratia), protože kapitán se podle některých zdrojů později choval podezřele.

Tuto záhadu literárně zpracoval Jaromír Václav Šmejkal (1902-1941) v románu Byla to dobrá loď… (vydala Nová osvěta v Praze roku 1946).

Další hlášení neobvyklých jevů

V novinách i televizním vysílání byla uveřejněna řada pozorování svědků, kteří hlásili výskyt neobvyklých jevů v prostoru bermudského trojúhelníku. Šlo obvykle o posádky letadel nebo lodí, která tímto územím cestovala a pozorované jevy zahrnovaly například:

  • údajné poruchy chování kompasu, kdy střelka vykonávala chaotické pohyby nebo se otáčela kolem své osy, podle Zdeňka Kukala jde o fámu, která pravděpodobně vznikla na základě skutečnosti, že spojnice magnetického a zeměpisného pólu a míst v této oblasti se málo odchyluje od přímky a při navigaci tedy není nutné, na rozdíl od většiny jiných oblastí na Zemi, korigovat odchylky v určování světových stran vznikající odlišným umístěním zeměpisného a magnetického pólu.
  • neobvyklé atmosférické jevy jako náhlá ztráta viditelnosti, nemožnost určit polohu obzoru
  • údajný časový posun, kdy nejmenované letadlo dorazilo k cíli údajně nevysvětlitelně brzy nebo naopak později, než by odpovídalo rychlosti pohybu a vzdálenosti cíle, případně ztráta letadla z obrazovky radaru a jeho opětné objevení po uplynutí nevysvětlitelně dlouhé doby. Tento údajný případ vychází z tvrzení předního propagátora údajných záhadných jevů v Bermudském trojúhelníku Ivan Terrance Sandersona. Ten však později nebyl schopen uvést k tomuto údajnému případu žádné bližší údaje ani doklady a v záznamech žádného z letišť žádný podobný případ nebyl nalezen.
  • pozorování tajemných světel na obloze nebo pod mořskou hladinou